2024
Marie a Zdeněk Hlaváčovi
Maruška a Zdeněk pro mě představují dva základní kameny Botanické zahrady Fakulty Tropického zemědělství. Aby ne, když z 55 let dlouhé historie oni vedli naší Botanickou zahradu téměř 40 let. Už od mých studií na začátku 90. let minulého století si vzpomínám na oba jako hlavní duše tenkrát ještě skleníků Institutu tropického a subtropického zemědělství, kde jsme jako noví studenti začali poznávat tvary, barvy a chutě nepřeberného počtu tropických rostlin a jejich plodů. Zejména oni dokázali v naší botanické zahradě vytvořit tu krásnou tropickou zahradu uprostřed střední Evropy, a především díky jejich práci, píli a vytrvalosti se podařilo vytvořit opravdu světově unikátní sbírku tropických a subtropických užitkových rostlin čítající v současné době okolo 2 tisíc druhů. Zprvu učitelé, docenti a profesoři institutu, a pak i já a mí kolegové jsme měli tu vzácnou možnost cestovat do námi zaslíbených tropických krajů a přivážet různá semena a rostliny ze všech koutů světa. Leč právě na nich, Marušce, Zdeňkovi a jejich kolektivu, spočívala ta mnohem složitější činnost a to sít, sázet, nechat vyklíčit, přesazovat, starat se, zalévat, hnojit, stříhat, bojovat s chorobami a škůdci, ale i opravovat, rekonstruovat, shánět přísliby peněz u vedoucích, ředitelů, děkanů, prorektorů a rektorů, prosekávat se byrokracií naší univerzity, aby z těchto drobných semínek mohly vyrůst a plodit ty nádherné rostliny, které můžeme my, naši studenti a návštěvníci poznávat, obdivovat, zkoumat a mnohdy i ochutnávat. Zdeněk byl vlastně prvním mým učitelem, který mě učil poznávat tropické plodiny in vivo. Naučil mě nejen jak řízkovat a roubovat citrusy, ale také tomu, jak je důležité se jako vedoucí starat o dobrý pracovní kolektiv s přátelským prostředím. Maruška pro nás vypěstovala tisíce rostlin a mě osobně zasvětila do tajů desítek kultivarů chilli papriček, ale třeba i uvázala desítky květinových vazeb pro mé nejbližší, bohužel i bohudík pro mého tátu na jeho poslední cestě. Vždy, když jsem do botanické zahrady přišla, tak mě Maruška zahřála svou laskavostí a Zdeněk rozesmál svým sarkastickým humorem. Jsem ráda, že i moje děti mohly zažít to kouzlo, které se v této oáze podařilo vytvořit. Opravdu na to dodnes rády vzpomínají. To, že se může naše univerzita chlubit tím, že má botanickou zahradu, vděčíme zejména Zdeňkovi a Marušce, jejich úsilí sbírku rozvíjet a posouvat. Vzpomínám, když za mnou Zdeněk přišel s myšlenkou botanické zahrady a vstupu do Unie botanických zahrad. Myšlenka mě opravdu nadchla, ale moje otázka byla, co pro to všechno musíme udělat a jak dlouho nám to bude trvat. Jeho odpověď byla prostá, všechny podmínky už stejně plníme, tak proč se nepřihlásit. Zní to jednoduše, ale z toho je zřetelné, jak Zdeněk i Maruška metodicky a důkladně připravovali, vedli a zlepšovali naše sbírkové skleníky k tomu, abychom plnili přísná kritéria Unie. Za těch 40 let odvedli Zdeněk a Maruška opravdu skvělou práci. Je vlastně s podivem, že i jako nejmenší fakulta ČZU (počtem akademických pracovníků i studentů tvoříme jen 3-4% univerzity), si můžeme dovolit ten nádherný luxus provozovat vlastní botanickou zahradu. Jsem si ale jistá, že bez dlouholeté práce Marušky a Zdeňka bychom o tuto výstavní skříň naší fakulty už dávno přišli. V současnosti jsem neskonale ráda, že v této krásné, ale trnité cestě pokračuje jejich dcera Anežka.
Maruško a Zdeňku, je mi neskonalou ctí, že jsem mohla být vaším žákyní, kolegyní a přítelkyní.
Ing. Milena Roudná, CSc.
Milena Roudná roz. Horáková se narodila v Jičíně, její dědeček byl v sousedních Popovicích řídícím učitelem. Díky profesi otce – lesního inženýra, pobývala M. Roudná i v jiných krajích, nicméně na Jičínsku vyrůstala u prarodičů. Rodnému kraji věnovala několik publikací, připravuje přednášky a zapojuje se do činností na zachování kulturního a přírodního dědictví Českého ráje. Z publikací, které jsou regionu věnovány a jejichž je autorkou, můžeme jmenovat Za památnými stromy Mnichovohradišťska, Památné stromy Jičínska či Studánky Českého ráje. Pobývá často na chalupě u Turnova.
Po ukončení Jedenáctileté střední školy, dnešního Lepařova gymnázia v Jičíně, pokračovala studiem Fakulty lesnické ČVUT, začleněné později do Vysoké školy zemědělské.
Po škole nastoupila do Ústavu pro hospodářskou úpravu lesů a krátce poté (v roce 1964) do nově vzniklé Botanické zahrady ČSAV. Podílela se na inventarizaci dřevin Průhonického parku, kterou vedl významný dendrolog a tehdejší ředitel zahrady Pravdomil Svoboda, studiem podkladové literatury a sestavením shromážděných podkladů. Podrobněji se zaměřila na rod Picea (na toto téma obhájila kandidátskou práci, jež vyšla následně v nakladatelství Academia v řadě o matematicko-přírodních vědách). V roce 1968 byla Botanická zahrada sloučena s Botanickým ústavem a paní Milena tak přechází do nově vzniklé organizace. V Botanickém ústavu se zabývá dendrologií, ochranou přírody a environmentální výchovou. Patří k průkopníkům popularizace vědy - botaniky, dendrologie a životního prostředí u nás. Díky jazykovým znalostem (angličtina, španělština, francouzština, němčina, ruština) se podílela také na programech ústavu pro zahraniční odborníky. Účastnila se řady zahraničních cest, mimo jiné do Indie, Mexika, Alžírska a na Kubu, ráda cestuje dodnes.
Po dvě volební období byla vědeckým tajemníkem ústavu. Ale hlavně je spojena s Průhonickým parkem, který sedm let vedla.
V roce 1985, při příležitosti stého výročí založení, vydává nakladatelství Academia publikaci Park Průhonice, nejlépe zpracovaného průvodce s přehledem historického vývoje i současnosti zámku a parku v Průhonicích.
Začátkem devadesátých let, kdy Akademii věd hrozil zánik a výrazně se snížil její rozpočet, vedla jednání o zařazení Průhonického parku na seznam Světového kulturního a přírodního dědictví. Především na ústředí UNESCO v Paříži v lednu roku 1993 a následně na příslušných státních institucích – Ministerstvu kultury, Presidiu Akademie věd a Československé komisí pro UNESCO.
V roce 1993 z Botanického ústavu odchází na Ministerstvo životního prostředí, kde pracuje na odboru mezinárodních vztahů. Její pracovní náplní byla spolupráce s mezinárodními organizacemi a úmluvami, zastupování ČR na mezinárodních jednáních. Byla členkou meziresortních komisí a kontaktní osobou (National Focal Point) pro Program OSN pro životní prostředí a pro Úmluvu o biologické rozmanitosti. Od roku 2002 se stává národním koordinátorkou mezinárodních projektů zaměřených na biologickou rozmanitost a biologickou bezpečnost, tj. bezpečné zacházení s geneticky modifikovanými organismy, pod patronací Programu OSN pro životní prostředí UNEP, s finančním zajištěním Globálním fondem životního prostředí GEF. Ve spolupráci s Ministerstvem zemědělství organizuje mezinárodní semináře v rámci Organizace pro výživu a zemědělství Spojených národů FAO pro státy střední a východní Evropy a střední Asie. S oběma ministerstvy externě spolupracuje dodnes.
Je autorkou řady publikací, především článků ve sbornících, studií týkajících se biologické rozmanitosti a bezpečnosti, mezinárodních smluv a obecně životního prostředí. Pro botanické zahrady jsou důležité dvě publikace, jichž je spoluautorkou, které jsou prvními metodickými publikacemi týkající se činnosti botanických zahrad v ČR:
Dobrý J. a Hoffmeisterová R., Kůs E., Roudná M. (2006): Úloha botanických a zoologických zahrad při ochraně a reintrodukci ohrožených druhů. Ministerstvo životního prostředí, Praha, ISBN 80-7212-440-4, 32 pp.
Roudná M., Hanzelka P. (2006): Botanické zahrady České republiky. Historie, význam a přínos k plnění mezinárodních závazků. Ministerstvo životního prostředí, Praha, ISBN 80-7212-441-2, 64 pp.
Své jazykové schopnosti uplatnila také v časopise Živa, pro který připravovala anglické anotace článků. Pro Ústav vědecko-technických informací pro zemědělství a lesnictví a Výzkumný ústav lesního hospodářství a myslivosti zpracovávala anotace ze zahraniční odborné literatury.
Je aktivní členkou řady spolků jako Českého svazu vědeckotechnických společností a do ní začleněného Českého spolku pro péči o životní prostředí a České lesnické společnosti, dále spolku Dendrologická.cz a Paměti Českého ráje a Podještědí.
Od roku 2023 je také čestnou členkou Unie botanických zahrad ČR. Jsme rádi, že i přes svůj pokročilý věk je stále aktivní a účastní se našich akcí.
Pavel Sekerka podle podkladů Mileny Roudné
Václav Větvička
se narodil v Praze 13. ledna 1938 Bedřichu a Bohuslavě Větvičkovým; pobyl v Praze sotva týden a byl „transplantován“ do Mnichova Hradiště, kde rodiče bydleli a otec byl zaměstnán na Městském úřadu; matka odborná učitelka přírodopisu na reformních školách byla tč. na mateřské dovolené. Bohužel, když bylo Václavovi 15 měsíců otec náhle zemřel. Dokud byla na živu Václavova babička žili v Mnichově Hradišti. Po její smrti (1942) se zbytek rodiny přestěhoval na okraj Prahy, do Modřan, kde Václav žije dodnes. V Modřanech začal chodit do obecné školy (1944) a s malými přestávkami (školy v Braníku a v Peci pod Sněžkou) tam absolvoval i „měšťanku“ (1953). Náklonnost k přírodě zdědil nejen po matce, ale hlavně po prarodičích: Jeden dědeček byl venkovský kantor a kronikář, který hospodařil na venkovské usedlosti (ca 10 ha), včelařil a založil bioklimatologickou staničku v Bažantnici, v Pojizeří. Druhý dědeček byl jednak kupec a jednak sedlák, který hospodařil na usedlosti a pozemcích Sedlčanech. Václav měl štěstí na kantory, zvláště učitele zeměpisu a přírodopisu – a hlavně češtiny. Ostatně, sestra jeho tatínka byl zakladatelkou reformního školství a autorkou učebnic češtiny.
Střední školu (tehdy jedenáctiletku) absolvoval Václav v pražském Braníku (1956); vysokoškolská studia na Přírodovědecké fakultě UK v Praze v oboru geobotanika. Ten vedl pozdější Václavův učitel a posléze kolega a blízký přítel univ. prof. Jan Jeník. Diplomová práce už byla dendrologická, o trnovníku bílém, akátu, ve Vltavském údolí – které Václav prošel pěšky a dílem projel na kanoi od pramenů do Mělníka. Absolvoval v roce 1961. Všechny získané poznatky, studium lesnických archivů a další návaznosti pak už nikdy nezpracoval. Vysokoškolský titul žádný nemá; na diplomu je jen poznámka: Vysokoškolská kvalifikace: Promovaný biolog.
Od roku 1961 do roku 1963 absolvoval základní vojenskou službu jako prosté „ucho“, ale užil si dvou světových krizí: Stavbu berlínské zdi a Kubánskou krizi. V roce 1963 po konkursu byl přijat ke studijnímu pobytu v čerstvě vzniklé Botanické zahradě ČSAV v Průhonicích v oboru dendrologie a sadovnictví. Zahrada vznikla na půdorysu Průhonického parku, který byl vyčleněn z Výzkumného ústavu okrasného zahradnictví. Zadání první práce v zahradě bylo z oboru dendrochronologie.
Dendrologii už zůstal věrný. Když fúzovala průhonická botanická zahrada ČSAV s tamním Botanickým ústavem ČSAV byl Větvička převeden do týmu dr. Ivana Klášterského a od té doby se věnoval růžím, zejména planým. Zpracoval je posléze do Flory Slovenska (1992) a Květeny ČR (1995)a Klíčů ke květeně České republiky (1995).. V roce 1976 převzal vedení Pokusné a aklimatizační zahrady v Černolicích (bývalé Stivínovo zahradnictví) která se věnovala záchrannému pěstování ohrožených druhů rostlin a jejich návratu na původní lokality. S profesorem Jeníkem řešili problematiku vrbových porostů na Třeboňsku a pobřežní vegetaci starého koryta Lužnice. Po převedení do oddělení Průhonického parku byl pověřen jeho přípravou ke 100. výročí jeho založení (1984/1985¨); po převratu byl pověřen řízením parku do roku 1992. V roce 1991 vyhrál konkurs na místo ředitele Botanické zahrady UK Ukončil své působení v akademii věd.
Botanickou zahradu Přírodovědecké fakulty UK řídil v letech 1992 až 2007. S mottem „Botanická zahrada je zelenou vizitkou university“ inicioval podle svých návrhů rekonstrukci starých skleníků (1996 – 1999, s přesahem do r. 2000) S pomocí mládenců na tehdejší civilní službě se podařilo vrátit exteriérům vzhled a pořádek, zřídit exposici hydrofyt, vytvořit na pronajaté ploše v sousedství odpočinkové Refugium, vybudovat technické zázemí + garáž, opravit zahradní domky, opravit oplocení ad. Podrobnosti o tom jsou v připravované publikaci „Můj mandelový život“ v nakladatelství Jana Vašuta.
V roce 2007 přešel Václav Větvička do areálu Štiřínského zámku, kde zastával do roku 2020 funkci vedoucího parku. Vše o tom je v publikaci Větvička-Hrubý: Jakou cenu má rozkvetlý Štiřín (Aventinum 2013).
Paralelně s hlavní činností působil Václav Větvička v letech 1973 -1988 jako spolupracovník redakce časopis Živa (krátký čas jako zástupce vedoucího redaktora) a člen redakční rady edice Živou přírodou. Patřil k zakládajícím členům organizace dobrovolných ochránců přírody Tis a s ní připravil akci – výsadbu Stromů svobody 1968, k 50. výročí Československa; po příchodu „spřátelených armád“ proběhla akce pod názvem Strom republiky. Na podzim 1968 bylo vysazeno (podle zpětných hlášení) asi 10 000 stromů.
Podobnou akci vyvolal V. Větvička se sochařem Martinem Patřičným a šansoniérkou Hanou Hegerovou na přelomu milenií: 20. říjen 2000 vyhlásili jako Den stromů a dřeva.
Od roku 1998 úzce spolupracuje V. Větvička s Hamzovou léčebnou v Luži – Košumberku
50 let byl Větvička stálým konsultantem na „otrávených dětech“, spolupracovníkem Toxikologického informačního středisky Kliniky nemocí z povolání VFN v Praze. Determinoval rostliny, jejichž části děti pozřely a lékaři mohli volit terapii. Spolupráce byla bezúplatná; za celou tu dobu nám žádný z malých pacientů nezemřel. Moderní programy i v mobilech už determinační procesy převzaly.
Od časů krátce po návratu z vojny se datuje Větvičkova spolupráce s medii, sdělovacími prostředky. Zprvu to byl časopis Naše rodina, pak Živa, Vesmír a popularizační časopisy. Celkem má „na kontě“ necelých 5000 záznamů, bibliografických údajů, včetně rozhlasových a televizních vystoupení a knižních titulů; z těch byla asi nejúspěšnější kniha Zelená kuchyně, kterou s profesorem Jeníkem napsali pod pseudonymem Sergej Skorňakov (vyšla v nákladu 255 000 výtisků). Co do počtu vydání vede kniha Stromy a keře. (s různými ilustrátory, celkem 37 vydání, včetně cizojazyčných). Za svou nejúspěšnější část života považuje Větvička svá působení v rozhlase a televizi; jen rozhlasových Dobrých jiter (živě na stanici ČRo 2) to bylo za 25 let 122 tříhodinových pořadů.
Za tuto popularizační činnost mu Akademie věd ČR udělila Medaili Vojtěcha Náprstka, president republiky udělil Medaili za zásluhy 1. stupně a rozhlasoví posluchači v plebiscitu ho označili za Šarmantní osobnost roku 2013.