Hlaváčovi
Marie a Zdeněk Hlaváčovi
Maruška a Zdeněk pro mě představují dva základní kameny Botanické zahrady Fakulty Tropického zemědělství. Aby ne, když z 55 let dlouhé historie oni vedli naší Botanickou zahradu téměř 40 let. Už od mých studií na začátku 90. let minulého století si vzpomínám na oba jako hlavní duše tenkrát ještě skleníků Institutu tropického a subtropického zemědělství, kde jsme jako noví studenti začali poznávat tvary, barvy a chutě nepřeberného počtu tropických rostlin a jejich plodů. Zejména oni dokázali v naší botanické zahradě vytvořit tu krásnou tropickou zahradu uprostřed střední Evropy, a především díky jejich práci, píli a vytrvalosti se podařilo vytvořit opravdu světově unikátní sbírku tropických a subtropických užitkových rostlin čítající v současné době okolo 2 tisíc druhů. Zprvu učitelé, docenti a profesoři institutu, a pak i já a mí kolegové jsme měli tu vzácnou možnost cestovat do námi zaslíbených tropických krajů a přivážet různá semena a rostliny ze všech koutů světa. Leč právě na nich, Marušce, Zdeňkovi a jejich kolektivu, spočívala ta mnohem složitější činnost a to sít, sázet, nechat vyklíčit, přesazovat, starat se, zalévat, hnojit, stříhat, bojovat s chorobami a škůdci, ale i opravovat, rekonstruovat, shánět přísliby peněz u vedoucích, ředitelů, děkanů, prorektorů a rektorů, prosekávat se byrokracií naší univerzity, aby z těchto drobných semínek mohly vyrůst a plodit ty nádherné rostliny, které můžeme my, naši studenti a návštěvníci poznávat, obdivovat, zkoumat a mnohdy i ochutnávat. Zdeněk byl vlastně prvním mým učitelem, který mě učil poznávat tropické plodiny in vivo. Naučil mě nejen jak řízkovat a roubovat citrusy, ale také tomu, jak je důležité se jako vedoucí starat o dobrý pracovní kolektiv s přátelským prostředím. Maruška pro nás vypěstovala tisíce rostlin a mě osobně zasvětila do tajů desítek kultivarů chilli papriček, ale třeba i uvázala desítky květinových vazeb pro mé nejbližší, bohužel i bohudík pro mého tátu na jeho poslední cestě. Vždy, když jsem do botanické zahrady přišla, tak mě Maruška zahřála svou laskavostí a Zdeněk rozesmál svým sarkastickým humorem. Jsem ráda, že i moje děti mohly zažít to kouzlo, které se v této oáze podařilo vytvořit. Opravdu na to dodnes rády vzpomínají. To, že se může naše univerzita chlubit tím, že má botanickou zahradu, vděčíme zejména Zdeňkovi a Marušce, jejich úsilí sbírku rozvíjet a posouvat. Vzpomínám, když za mnou Zdeněk přišel s myšlenkou botanické zahrady a vstupu do Unie botanických zahrad. Myšlenka mě opravdu nadchla, ale moje otázka byla, co pro to všechno musíme udělat a jak dlouho nám to bude trvat. Jeho odpověď byla prostá, všechny podmínky už stejně plníme, tak proč se nepřihlásit. Zní to jednoduše, ale z toho je zřetelné, jak Zdeněk i Maruška metodicky a důkladně připravovali, vedli a zlepšovali naše sbírkové skleníky k tomu, abychom plnili přísná kritéria Unie. Za těch 40 let odvedli Zdeněk a Maruška opravdu skvělou práci. Je vlastně s podivem, že i jako nejmenší fakulta ČZU (počtem akademických pracovníků i studentů tvoříme jen 3-4% univerzity), si můžeme dovolit ten nádherný luxus provozovat vlastní botanickou zahradu. Jsem si ale jistá, že bez dlouholeté práce Marušky a Zdeňka bychom o tuto výstavní skříň naší fakulty už dávno přišli. V současnosti jsem neskonale ráda, že v této krásné, ale trnité cestě pokračuje jejich dcera Anežka.
Maruško a Zdeňku, je mi neskonalou ctí, že jsem mohla být vaším žákyní, kolegyní a přítelkyní.