Větvička
Václav Větvička
se narodil v Praze 13. ledna 1938 Bedřichu a Bohuslavě Větvičkovým; pobyl v Praze sotva týden a byl „transplantován“ do Mnichova Hradiště, kde rodiče bydleli a otec byl zaměstnán na Městském úřadu; matka odborná učitelka přírodopisu na reformních školách byla tč. na mateřské dovolené. Bohužel, když bylo Václavovi 15 měsíců otec náhle zemřel. Dokud byla na živu Václavova babička žili v Mnichově Hradišti. Po její smrti (1942) se zbytek rodiny přestěhoval na okraj Prahy, do Modřan, kde Václav žije dodnes. V Modřanech začal chodit do obecné školy (1944) a s malými přestávkami (školy v Braníku a v Peci pod Sněžkou) tam absolvoval i „měšťanku“ (1953). Náklonnost k přírodě zdědil nejen po matce, ale hlavně po prarodičích: Jeden dědeček byl venkovský kantor a kronikář, který hospodařil na venkovské usedlosti (ca 10 ha), včelařil a založil bioklimatologickou staničku v Bažantnici, v Pojizeří. Druhý dědeček byl jednak kupec a jednak sedlák, který hospodařil na usedlosti a pozemcích Sedlčanech. Václav měl štěstí na kantory, zvláště učitele zeměpisu a přírodopisu – a hlavně češtiny. Ostatně, sestra jeho tatínka byl zakladatelkou reformního školství a autorkou učebnic češtiny.
Střední školu (tehdy jedenáctiletku) absolvoval Václav v pražském Braníku (1956); vysokoškolská studia na Přírodovědecké fakultě UK v Praze v oboru geobotanika. Ten vedl pozdější Václavův učitel a posléze kolega a blízký přítel univ. prof. Jan Jeník. Diplomová práce už byla dendrologická, o trnovníku bílém, akátu, ve Vltavském údolí – které Václav prošel pěšky a dílem projel na kanoi od pramenů do Mělníka. Absolvoval v roce 1961. Všechny získané poznatky, studium lesnických archivů a další návaznosti pak už nikdy nezpracoval. Vysokoškolský titul žádný nemá; na diplomu je jen poznámka: Vysokoškolská kvalifikace: Promovaný biolog.
Od roku 1961 do roku 1963 absolvoval základní vojenskou službu jako prosté „ucho“, ale užil si dvou světových krizí: Stavbu berlínské zdi a Kubánskou krizi. V roce 1963 po konkursu byl přijat ke studijnímu pobytu v čerstvě vzniklé Botanické zahradě ČSAV v Průhonicích v oboru dendrologie a sadovnictví. Zahrada vznikla na půdorysu Průhonického parku, který byl vyčleněn z Výzkumného ústavu okrasného zahradnictví. Zadání první práce v zahradě bylo z oboru dendrochronologie.
Dendrologii už zůstal věrný. Když fúzovala průhonická botanická zahrada ČSAV s tamním Botanickým ústavem ČSAV byl Větvička převeden do týmu dr. Ivana Klášterského a od té doby se věnoval růžím, zejména planým. Zpracoval je posléze do Flory Slovenska (1992) a Květeny ČR (1995)a Klíčů ke květeně České republiky (1995).. V roce 1976 převzal vedení Pokusné a aklimatizační zahrady v Černolicích (bývalé Stivínovo zahradnictví) která se věnovala záchrannému pěstování ohrožených druhů rostlin a jejich návratu na původní lokality. S profesorem Jeníkem řešili problematiku vrbových porostů na Třeboňsku a pobřežní vegetaci starého koryta Lužnice. Po převedení do oddělení Průhonického parku byl pověřen jeho přípravou ke 100. výročí jeho založení (1984/1985¨); po převratu byl pověřen řízením parku do roku 1992. V roce 1991 vyhrál konkurs na místo ředitele Botanické zahrady UK Ukončil své působení v akademii věd.
Botanickou zahradu Přírodovědecké fakulty UK řídil v letech 1992 až 2007. S mottem „Botanická zahrada je zelenou vizitkou university“ inicioval podle svých návrhů rekonstrukci starých skleníků (1996 – 1999, s přesahem do r. 2000) S pomocí mládenců na tehdejší civilní službě se podařilo vrátit exteriérům vzhled a pořádek, zřídit exposici hydrofyt, vytvořit na pronajaté ploše v sousedství odpočinkové Refugium, vybudovat technické zázemí + garáž, opravit zahradní domky, opravit oplocení ad. Podrobnosti o tom jsou v připravované publikaci „Můj mandelový život“ v nakladatelství Jana Vašuta.
V roce 2007 přešel Václav Větvička do areálu Štiřínského zámku, kde zastával do roku 2020 funkci vedoucího parku. Vše o tom je v publikaci Větvička-Hrubý: Jakou cenu má rozkvetlý Štiřín (Aventinum 2013).
Paralelně s hlavní činností působil Václav Větvička v letech 1973 -1988 jako spolupracovník redakce časopis Živa (krátký čas jako zástupce vedoucího redaktora) a člen redakční rady edice Živou přírodou. Patřil k zakládajícím členům organizace dobrovolných ochránců přírody Tis a s ní připravil akci – výsadbu Stromů svobody 1968, k 50. výročí Československa; po příchodu „spřátelených armád“ proběhla akce pod názvem Strom republiky. Na podzim 1968 bylo vysazeno (podle zpětných hlášení) asi 10 000 stromů.
Podobnou akci vyvolal V. Větvička se sochařem Martinem Patřičným a šansoniérkou Hanou Hegerovou na přelomu milenií: 20. říjen 2000 vyhlásili jako Den stromů a dřeva.
Od roku 1998 úzce spolupracuje V. Větvička s Hamzovou léčebnou v Luži – Košumberku
50 let byl Větvička stálým konsultantem na „otrávených dětech“, spolupracovníkem Toxikologického informačního středisky Kliniky nemocí z povolání VFN v Praze. Determinoval rostliny, jejichž části děti pozřely a lékaři mohli volit terapii. Spolupráce byla bezúplatná; za celou tu dobu nám žádný z malých pacientů nezemřel. Moderní programy i v mobilech už determinační procesy převzaly.
Od časů krátce po návratu z vojny se datuje Větvičkova spolupráce s medii, sdělovacími prostředky. Zprvu to byl časopis Naše rodina, pak Živa, Vesmír a popularizační časopisy. Celkem má „na kontě“ necelých 5000 záznamů, bibliografických údajů, včetně rozhlasových a televizních vystoupení a knižních titulů; z těch byla asi nejúspěšnější kniha Zelená kuchyně, kterou s profesorem Jeníkem napsali pod pseudonymem Sergej Skorňakov (vyšla v nákladu 255 000 výtisků). Co do počtu vydání vede kniha Stromy a keře. (s různými ilustrátory, celkem 37 vydání, včetně cizojazyčných). Za svou nejúspěšnější část života považuje Větvička svá působení v rozhlase a televizi; jen rozhlasových Dobrých jiter (živě na stanici ČRo 2) to bylo za 25 let 122 tříhodinových pořadů.
Za tuto popularizační činnost mu Akademie věd ČR udělila Medaili Vojtěcha Náprstka, president republiky udělil Medaili za zásluhy 1. stupně a rozhlasoví posluchači v plebiscitu ho označili za Šarmantní osobnost roku 2013.