Pár zkušeností s výsevem semen vybraných zástupců čeledi proteovitých
Rád bych předeslal, že mé zkušenosti s výsevem těchto rostlin nejsou mnohaleté, i když mi již rukama prošlo poměrně dost semen rozmanitých zástupců této čeledi. Obecně lze říci, že není jednoduché přinutit jejich semena klíčit a ještě těžší je pak klíčence udržet při životě.
My se ale soustředíme na fázi výsevu. Na úvod je potřeba si uvědomit, že proteovité rostliny rostou velmi často oblastech, kde je významným prvkem v koloběhu života oheň. Oheň je živlem, který rostlinu na jedné straně ničí, na straně druhé jí destrukcí celého okolního porostu poskytuje prostor pro potomstvo. Někdy je potřeba žár k otevření plodů (Banksia), jindy jsou přímo v tvrdých semenech zabudované inhibitory, které dokáže odstranit až oheň. Ono vlastně není zcela jasné, jestli je tím hlavním spouštěčem klíčení žár jako takový, přítomnost látek, které hořením vznikají, nebo kombinace obojího. Neprováděl jsem nikdy srovnávací test vysetím stejných semen v různých podmínkách (ani s kontrolou, tj. zcela bez ošetření). Nebývá jich obvykle k takovýmto testům dostatek a mým hlavním cílem bylo vždy jednoduše přinutit vyklíčit co největší množství těchto cenných semen.
Oheň destrukcí okolního porostu poskytuje prostor pro potomstvo proteovitých
Existují zhruba dvě hlavní cesty, jak semena před výsevem ošetřit. Tou první je použití komerčně vyráběného smokeru, druhou pak domácí simulace požáru. Smoker je vlastně kolečko savého papíru, které obsahuje jakousi tajnou recepturu látek, které se uvolňují při hoření. Určitou část papírku odstřihnete, vložíte do definovaného objemu vody a v tom pak louhujete po cca 24 hodin semena. Následuje výsev do kyselého, písčitého substrátu, ideálně propařeného a/nebo ošetřeného fungicidy. Smoker lze zakoupit u většiny firem, které se zabývají distribucí semen proteovitých rostlin. Popravdě, s použitím čistě jen smokeru nemám úplně nejlepší zkušenost, na druhou stranu nemohu toto přičítat jen metodě – vyséval jsem totiž různá semena při různých ošetřeních. Tedy do smokeru jsem mohl např. namočit zrovna semena, která nebyla kvalitní.
Druhá metoda mně osobně přinesla lepší výsledky a byla i o mnoho zábavnější. Základně jsem se inspiroval jakýmsi návodem na YouTube, který jsem si poněkud modifikoval. Nejprve je třeba připravit si domácí gril (na dřevěné uhlí, ne plynový!) s mřížkou a siličnaté větvičky. Výhodou prostředí botanické zahrady je, že takovýto exotický rostlinný materiál bývá snadno dostupný i ve větším množství. Použil jsem směs suchých blahovičníkových větviček (i s listy) a různě silných mrtvých větví z pěnišníků (stejná čeleď, jako stovky zástupců rodu Erica tvořících z velké části jihoafrický fynbos). Semena jsem zabalil do jednoduchých obálek tvořených
Semenáče proteí v přírodě
Improvizovaný požár fynbosu v zahradním grilu
jednou vrstvou papírového kapesníku (případně nearomatizovaného toaletního papíru) a předpokládal, že kouř snadno projde porézním papírem až k semenům. Měl jsem tak kontrolu nad tím, zda nejsou semena vystavena přílišnému žáru – kdyby byla, ubrousek by se vzňal. Zároveň jsem měl jednoduše oddělené relativně malé porce semen různých druhů Proteaceae a na obálku je možné obyčejnou tužkou napsat např. číslo položky – žár nápis nezničí. V grilu jsem si zatopil výše popsaným rostlinným materiálem, počkal na vytvoření dostatečného množství uhlíků a popela a přidusil vodou. Nad horkou směs páry a kouře jsem umístil grilovací mřížku se semeny a takto udil cca 20–30 minut. Průběžně je třeba kontrolovat, zda nevznikají plameny, a v případě potřeby polévat další vodou.
Po sejmutí uzených semínek jsem do horkého popela v grilu nalil vodu. Tu jsem následně scedil a získal tak popelový nálev, ve kterém jsem na popsaných Petriho miskách semínka i s prouzenou ubrouskovou obálkou namáčel 24 hodin. Vzniklou pevnou složku (uhlíky a popel) jsem nadrtil a zapravil do připraveného výsevního substrátu. Ten byl jinak tvořen směsí rašeliny, křemičitého písku a perlitu zhruba v rovných dílech. Následovalo samotné vysévání semen. Ta jsem podle obvyklých doporučení pro tuto čeleď překryl vrstvou substrátu odpovídající přibližně jejich průměru. Na povrch jsem ještě dosypal něco málo zbylého popela. Dále přišla na řadu zálivka s obsahem
Protea eximia 
Protea nitida
fungicidu (Previcur) a umístění na světlé místo při teplotě cca 20 °C přes den a 15 °C v noci. Píše se, že větší teplotní výkyv má na klíčení pozitivní účinek. Nebál bych se ani rozdílu teplot více než 10 stupňů. Klíčení samotné je poměrně zdlouhavé, dříve než za týden až čtrnáct dní semenáčky nečekejte. Nejlepších výsledků (klíčivost cca 50–70 %) jsem takto dosáhl při klíčení u rodů Banksia, Telopea, Embothrium a druhů Leucadendron argenteum, L. album, Protea subvestita, P. cynaroides a P. aurea. Naopak nejhorší výsledky, tj. popravdě ani jediný vyklíčený semenáč, byly u rodu Leucospermum a u druhů Protea nitida a P. repens, což jsou paradoxně jedny z nejběžnějších druhů jihoafrického fynbosu. Semena těchto druhů jsem navíc měl opakovaně k dispozici přímo z přírody a ve značném množství. Zkoušel jsem různé postupy (např. i přidat kyselinu giberelovou) a nevzešel ani jeden semenáč. Ostatní druhy proteí (např. P. punctata a P. compacta) klíčily spíše hůře, odhadem tak do 20 %. Vyklíčené semenáčky jsou v prvním roce vcelku životaschopné a oproti informacím, které jsem porůznu získával, docela slušně zvládaly pikýrování do jednotlivých květináčů (je ale asi potřeba co nejméně narušit drobný kořenový bal). Problémy obvykle začaly nastávat až v dalších letech, kdy rostliny postupně odcházely a musím přiznat, že zde v zahradě máme zhruba po 3 letech méně než polovinu z původního počtu vyklíčených rostlin. Pravděpodobně byly na vině kořenové hniloby (Phytophthora) u západoaustralských banksií, možná i u proteí. Všeobecně lze říct, že je docela složité vybalancovat zálivku tak, aby rostlina neuhnívala ani nepřesychala. Zní to jako klišé, ale kořenový systém těchto rostlin je zřejmě dost jemný a velmi citlivý. Sám jsem si mnohdy nebyl jistý, co bylo vlastně příčinou úhynu. Složení substrátu pro dospělé rostliny, hnojení, růstová periodicita atd. by vydaly na další samostatnou kapitolu. Tu bych si ale troufal napsat až za pár let, až přibude zkušeností.
Autor: Tomáš Procházka